Zpět

„Velká“ novela zákoníku práce je prozatím v nedohlednu aneb doručování stěžejních pracovněprávních dokumentů zaměstnancům poštou zůstává nadále problematické

11. února 2020

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákoník práce“) v ust. § 334 upravuje základní pravidla pro doručování písemností zaměstnancům, které se týkají vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, dále důležitých písemností týkajících se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr nebo platový výměr, a konečně záznamu o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen „Písemnost“).

Tyto zásadní Písemnosti musí být zaměstnancům doručeny vždy do vlastních rukou, přičemž předmětné ust. § 334 Zákoníku práce zakotvuje postup, kterým se má zaměstnavatel řídit. Nutno upozornit, že není na volbě zaměstnavatele, jakým způsobem zaměstnanci Písemnost doručí, jak se stále mnozí zaměstnavatelé mylně domnívají, když jako první volbu z různých důvodů často automaticky volí doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (např. jde-li o záležitost krajně nepříjemnou jako je výpověď či okamžité zrušení pracovního poměru a zaměstnavatel nemá zájem se se zaměstnancem osobně setkat). Zapomínají tak, že předmětné zákonné ustanovení představuje striktně daný postup, od kterého se není možné zaměstnavatelem svévolně odchýlit.

K doručení prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb smí zaměstnavatel tedy přistoupit jen tehdy, není-li možné, aby písemnost doručil zaměstnanci sám na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoli bude zastižen (třeba i v kině, restauraci apod.), popřípadě aby mu písemnost doručil prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací.

Doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb by mělo být tedy při „výběru“ zaměstnavatele až na posledním místě, tj. až tehdy, není-li objektivně možné písemnost doručit některým z výše uvedených primárních způsobů doručování. Je třeba pamatovat na to, že při posouzení, zda v konkrétním případě není možné, aby písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám zaměstnavatel, bude přihlíženo například k tomu, zda je zaměstnanec vůbec (objektivně) prostředky zaměstnavatele dosažitelný, zda zaměstnavatel již pokus o doručení učinil, co bylo důvodem případného neúspěšného doručení, zda vůbec má nějaký smysl učinit další pokus o doručení, jak naléhavé je doručení písemnosti, zda je možné očekávat, že doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bude úspěšnější, než opakované doručování zaměstnavatelem apod[1]. Zaměstnavatel by tedy neměl s vidinou jakéhosi zjednodušení věci přistupovat k doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb automaticky bez rozmyslu a zohlednění individuálních aspektů každého případu.

Problematické oblasti ve vztahu k osobnímu doručování Písemností zaměstnanci však nejsou tím hlavním, na co bychom chtěli tímto příspěvkem poukázat.

Jak již bylo naznačeno, řada zaměstnavatelů přistupuje k doručování Písemností prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nejčastěji České pošty s.p., pro efektivní a jednoduše proveditelné vyřízení věci. Bohužel si však často nejsou vědomi existence nezanedbatelných úskalí, které Zákoník práce k tomuto na první pohled bezproblémovému způsobu doručení zkýtá.

Z ust. § 336 odst. 2 Zákoníku práce plyne, že doručení písemnosti zaměstnavatele doručované prostřednictvím provozovatele poštovních služeb musí být doloženo písemným záznamem o doručení, zjednodušeně tzv. dodejkou, která zajistí pro zaměstnavatele (odesílatele Písemnosti) písemné potvrzení prokazující dodání odesílané Písemnosti zaměstnanci. Pro úplnost dodáváme, že odeslání Písemnosti pouhým doporučeným dopisem bez dodejky s ohledem na uvedené není dostačující.

Teď už k jednomu ze zmíněných úskalí k samotné dodejce.

Dle ust § 336 odst. 3 platí, že „Nebyl-li zaměstnanec, kterému má být písemnost doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zastižen, uloží se písemnost v provozovně provozovatele poštovních služeb nebo u obecního úřadu. Zaměstnanec se vyzve písemným oznámením o neúspěšném doručení písemnosti, aby si uloženou písemnost do 10 pracovních dnů vyzvedl; zároveň se mu sdělí, kde, od kterého dne a v kterou dobu si může písemnost vyzvednout. V oznámení podle věty druhé musí být zaměstnanec rovněž poučeno následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení písemnosti..

V praxi bývá opomíjeno, že standarní dodejka nejvíce využívaného poskytovatele, tedy České pošty s.p., s poučením vyžadovaným Zákoníkem práce nepočítá. Řešením je, i když to bohužel není příliš zažité, vyžádat si u České pošty s.p. zvláštní obálku, jejíž součástí je speciální dodejka, kde lze zohlednit požadavky odesílatele. Právě tímto způsobem je možné opatřit zásilku poučením o právních následcích, jak je vyžadováno Zákoníkem práce. Pamatujme tedy na to, že ani odeslání Písemnosti „standardní“ dodejkou není dostačující k tomu, aby byla Písemnost doručena řádně.

Pokud zaměstnavatel překoná tento nepraktický aspekt se „speciální“ dodejkou, úskalí tím stále nekončí. Další komplikace nastávají, není-li zaměstnanec při doručování zastižen anebo v případech, kdy zaměstnanec písemnost odmítá převzít nebo neposkytuje nebytnou součinnost, což je bohužel poměrně časté.

K tomu ust. § 336 odst. 4 Zákoníku práce říká, že „Povinnost zaměstnavatele doručit písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme. Jestliže si zaměstnanec uloženou písemnost (odstavec 3) nevyzvedne do 10 pracovních dnů, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty; tato nedoručená písemnost se odesílajícímu zaměstnavateli vrátí. Jestliže zaměstnanec doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní zásilku obsahující písemnost odmítne převzít nebo neposkytne součinnost nezbytnou k doručení písemnosti, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení písemnosti došlo. Zaměstnanec musí být doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti; o poučení musí být proveden písemný záznam.“

Právě určení, kdy nastala fikce doručení ve smyslu výše uvedeného ustanovení, tj. kdy byla zaměstnanci Písemnost doručena fikcí, bývá sporné. Je to způsobeno tím, že Zákoníkem práce definovaná 10denní lhůta počítaná na pracovní dny neodpovídá standardní úložní lhůtě České pošty s.p., která činí 15 kalendářních dnů. Nadto zaměstnavatel musí mít na paměti i to, že odmítl-li zaměstnanec Písemnost převzít, musí mít zaměstnavatel pro prokázání řádného doručení dle Zákoníku práce písemný záznam o poučení o následcích odmítnutí písemnosti dle poslední věty ust. § 336 odst. 4 Zákoníku práce, což většinou nemá.

Plánovaná novela Zákoníku práce (návrh dostupný zde https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=ALBSBD9KQ7CY), by měla proces doručování Písemností zaměstnanci celkově zjednodušit a při doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb odstranit například uvedenou nepraktickou dvojkolejnost k délce uložní doby. Zároveň by mělo dojít k upuštění požadavku na provedení písemného záznamu dle ust. § 336 odst. 4 Zákoníku práce. Dokud se však novela Zákoníku práce v legislativním procesu zdárně neposune, resp. nenabude účinnosti, doporučujeme zaměstnavatelům být při doručování písemností prostřednictvím provozovatele poštovních služeb maximálně obezřetní. Obzvláště u doručování Písemnosti k ukončení pracovního poměru zaměstnanci může vadné doručení způsobit zaměstnavateli zásadní komplikace, třeba i v podobě několik let trvajícího soudního sporu.


[1] srov. BĚLINA, Miroslav. Zákoník práce: komentář. 3. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2019. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-759-0, s. 1364 – 1370