Zpět

Tajně pořízený záznam jako (ne)přípustný důkaz v soudním řízení

30. června 2021

V dnešním příspěvku si přiblížíme problematiku nepřípustnosti důkazu tajně pořízeným záznamem v soudním řízení. Tajně pořízený záznam lze chápat jako hlasovou či obrazovou nahrávku, která byla pořízena bez souhlasu nahrávané osoby (odhlížíme zde přitom od situací, kdy souhlasu nahrávané osoby ze zákona není třeba, jako například jedná-li se o pořízení záznamu na základě zákona k úřednímu účelu nebo pokud někdo vystoupí v záležitosti veřejného zájmu).

Dokazování v soudním řízení má vést k získání rozhodných skutkových poznatků, které soud následně vyhodnocuje a určuje jejich relevanci v daném sporu. Důkazů je celá řada, nicméně existují mezi nimi i takové, které by sice na první pohled mohly jednoduše prokázat danou skutečnost, ale nakonec je nebude možné použít. Jedním takovým nepřípustným důkazem pak může být například právě tajně pořízený záznam.

Celý koncept přípustnosti důkazu tajně pořízeným záznamem stojí na základech ochrany soukromí garantované ústavním pořádkem, které zaručují nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Nelze proto generalizovat a učinit závěr, že veškeré záznamy pořízené bez souhlasu nahrávané osoby jsou nepřípustné. Velký význam totiž hrají, podle nálezu Ústavního soudu, okolnosti situace, za kterých je záznam pořízen.

Rozhodnými okolnostmi jsou podle zmíněného nálezu význam právem chráněného zájmu, který je předmětem řízení, a také možnosti, které měl účastník uplatňující informace ze záznamu k dispozici k tomu, aby tyto informace získal jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí jiného. Dalším kritériem v posuzování je pak, podle nálezu Ústavního soudu, ochrana slabší strany právního vztahu (například vztah zaměstnanec/zaměstnavatel). Ústavní soud zde navíc dává získaní jediného nebo klíčového důkazu touto cestou do analogie k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.

Z praxe lze zmínit například rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého je nepřípustným důkazem záznam telefonického rozhovoru, který byl pořízen bez vědomí hovořících osob. V dalším případě Nejvyšší soud došel k závěru, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy, což má za následek, že důkaz zvukovým záznamem takového hovoru je v občanském soudním řízení přípustný. V porovnání těchto dvou rozhodnutí můžeme spatřovat význam okolností rozhodných pro (ne)připuštění důkazu.

Závěrem je tak hodno poznamenat, že posuzování přípustnosti důkazu tajných záznamů dává do rozporu zejména právo na ochranu osobnosti a právo na spravedlivý proces. Obě tyto zásady však mají své limity a upřednostnění jedné z nich bude záležet na testu proporcionality zakládajícího se na konkrétních okolnostech případu. Byť nám tedy judikatura poskytla alespoň nějaká kritéria a odpovědi, stále se domnívám, že existuje široké pásmo situací, na které doposud neznáme konkrétní odpověď a které se bude potenciálně, například s vývojem dalších technologií, zvětšovat.