Zpět

Rozhodovací praxe: Rovné zacházení s přidělenými agenturními a srovnatelnými kmenovými zaměstnanci

16. prosince 2020

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.5.2020, sp. zn. 2 Ads 335/2018-32

„Srovnatelnost pracovních pozic ve smyslu zákoníku práce mezi agenturními a kmenovými zaměstnanci neznamená, že na obdobných pracovních pozicích musí být striktně odměňováni obdobně. Znamená, že pokud jsou na obdobných pozicích odměňováni rozdílně, musí k tomu existovat ekonomicky racionální a obecně pochopitelné důvody, spočívající v rozdílech v přínosu té či oné kategorie pracovníků pro jejich zaměstnavatele (resp. pro uživatele v případě zaměstnanců agenturních).“

 

V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval případem, ve kterém došlo ke sporu mezi Státním úřadem inspekce práce a agenturou práce, která dočasně přidělovala zaměstnance obchodní společnosti do výrobního provozu. Úřad vytýkal dané agentuře neodůvodněné rozdílné zacházení s agenturními zaměstnanci ve vztahu ke kmenovým zaměstnancům (tj. stálým zaměstnancům) obchodní společnosti, kam byli prvně zmiňovaní vysíláni na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce.

Věcně se spor opíral o konkrétní ustanovení zákoníku práce, které stanovuje, že agentura práce a její uživatel (zde obchodní společnost, do jejíhož výrobního provozu byli agenturní zaměstnanci nabíráni) jsou povinni zabezpečit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného (agenturního) zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného (kmenového) zaměstnance.

Jádro konkrétního sporu přitom spočívalo právě v posouzení srovnatelnosti dvou skupin zaměstnanců na obdobných pracovních pozicích, na jedné straně zaměstnanců kmenových a na straně druhé zaměstnanců agenturních. Přidělovaní agenturní zaměstnanci totiž měli nižší kvalifikaci, menší praxi a horší pracovní výsledky. Agenturní zaměstnanci například shodně uvedli, že se cítili být zaškoleni a dostatečně zruční až zhruba po 3-5 měsících výkonu práce od přidělení, čili jejich přínos pro uživatele (zde obchodní společnost, do jejíhož výrobního provozu byli agenturní zaměstnanci nabíráni) byl po dlouhou dobu logicky nižší nežli u jeho kmenových zaměstnanců. Tento fakt ve svém důsledku logicky může ovlivňovat odměňování těchto agenturních zaměstnanců a potenciální rozdíly v mzdovém ohodnocení agenturních zaměstnanců a kmenových zaměstnanců společnosti, které jsou agenturní zaměstnanci zprostředkováni, byť pracují obě skupiny zaměstnanců na obdobných pracovních pozicích.

Zdravý rozum však zvítězil, protože Nejvyšší správní soud došel k závěru, že pro řešení případů rozdílného zacházení s agenturními zaměstnanci, je nutné v první řadě stanovit, zda opravdu dochází k faktickému rozdílu v odměňování mezi kmenovými a agenturními zaměstnanci pracujícími na obdobných pozicích. Pokud ano, je poté nutné objasnit, zda u pracovníků na obdobných pozicích nebyly takové rozdíly mezi skupinou kmenových a skupinou agenturních zaměstnanců dány a odůvodněny odlišným pracovním přínosem, který by opravňoval k rozdílu v jejich mzdách.

Shrnutím výše uvedeného se tak dostáváme k závěru, že samotná obdobnost pracovních pozic vykonávaných kmenovými zaměstnanci a zaměstnanci agenturními nemusí nutně zakládat právo na stejnou odměnu. Pokud jsou ale odměňováni rozdílně, musí k tomu existovat a být i také následně prokázány racionální a obecně pochopitelné důvody plynoucí z rozdílu v přínosu obou skupin pracovníků pro jejich zaměstnavatele, respektive pro uživatele v případě zaměstnanců agenturních.

Nejvyšší správní soud nám tak jasně deklaroval, že legitimní zaměstnavatelská rozhodnutí jsou stále hodna ochrany a předmětná úprava zákoníku práce nemůže být vykládána striktním způsobem k tíži zaměstnavatele, pokud jedná v souladu se svými oprávněnými zájmy. Má to samozřejmě ale i svou stinnou stránku, Nejvyšší správní soud svým úsudkem vlastně tak trochu připouští, že agenturní zaměstnanec může být znevýhodněn už pouze z toho důvodu, že se jedná o dočasnou pozici. To je ovšem mírně řečeno problematické, vzhledem k tomu, že dočasnost je jedním z definičních znaků agenturního zaměstnávání.