Zpět

Předvídatelnost soudních rozhodnutí

16. března 2020

Zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí společně s ochranou legitimního očekávání účastníků řízení patří mezi základní zásady spravedlivého procesu, a je tedy jedním z důležitých principů právního státu, které se uplatňují při aplikaci práva. Občanský zákoník[1] ji výslovně uvádí mezi základními zásadami ve svém § 13. S předvídatelností rozhodování souvisí tzv. překvapivé rozhodnutí, jež je důsledkem porušení procesních postupů zaručujících předvídatelnost – s ním se setkáváme především v rozhodovací činnosti Ústavního a Nejvyššího soudu České republiky.

Význam zásady a odklon

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku vyzdvihuje význam této zásady především při dotváření práva a při konkretizaci dosahu abstraktních normativních konstrukcí. Ve zprávě se navrhovalo zavedení normativní konstrukce blížící se precedenční zásadě stare decisis (setrvat při rozhodnutém), která je typickým institutem angloamerického práva.

Zásada předvídatelnosti má zaručit stabilitu, stálost a jednotnost objektivního práva, a je tudíž stěžejním předpokladem pro princip ochrany obecné důvěry občanů v právo a instituce demokratického právního státu. Cílem je, aby každý účastník právních vztahů mohl legitimně očekávat, že orgány veřejné moci budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat stejně – což plyne z ústavně garantovaného principu právní jistoty.[2] Argumentuje-li účastník řízení názory vyslovené v dříve publikované judikatuře nebo cituje-li současné názory právní vědy, obecný soud má povinnost v odůvodnění rozsudku dostatečným způsobem podložit své rozhodnutí dostatečnými argumenty, případně vysvětlit, proč nepovažuje argumenty účastníka za relevantní.

Ustanovení § 13 občanského zákoníku přímo zakotvuje dvě složky jež se týkají právní jistoty a předvídatelnosti. První složkou je důvodné očekávání účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako jiná věc, se kterou se shoduje v podstatných znacích. Druhou složkou je zakotveno právo na přesvědčivé odůvodnění v případě odchylky od dřívějšího rozhodnutí. Předvídatelnost rozhodnutí ovšem nespočívá ve strnulosti soudních rozhodnutí a v důvodové zprávě k § 13 občanského zákoníku je proto podotknuto, že nelze založit konzervaci rozhodovací praxe. Stejný závěr vyslovil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015. Zde Ústavní soud odmítl konzervaci rozhodovací praxe, když dovodil, že „V souvislosti s touto otázkou musí Ústavní soud předně zdůraznit, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, nýbrž i měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nímž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti.“.

Ústavní soud zdůrazňuje význam předvídatelnosti práva i v případě odklonu od ustálené judikatury, která se s přihlédnutím k současným právním názorům jeví obsoletní nebo v konkrétním případě vlivem odlišností zjevně nespravedlivá.[3] Odklon je možný jen ve výjimečné situaci, jež se v některých aspektech odlišuje od již dříve rozhodnutých případů, a připomíná tak další institut angloamerického práva, tzv. skutkové odlišení (distinguishing) anebo překonání zaujatého závěru (overruling), který je též spojený s požadavkem přesvědčivého odůvodnění odchylky. Odklon obecných soudů od ustálené judikatury je ale možný pouze za předpokladu, že v tomto konkrétním případě soud spatřuje objektivně ospravedlnitelné důvody pro odlišení a že svou odlišnou právní kvalifikaci náležitě odůvodní.[4]

Překvapivé rozhodnutí

Překvapivé, nebo také nepředvídatelné rozhodnutí, judikatura charakterizuje jako rozhodnutí, které nelze při dosavadním průběhu řízení očekávat a vlivem kterého je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.[5] Je výsledkem soudního procesu, ve kterém soud projevil libovůli a rozhodl tak zcela nepředvídatelně. Jejich vydávání je tudíž v právním státě zcela nepřijatelné. Překvapivé je pro strany především právní posouzení, o kterém buď dosud neuvažovaly, nepovažovaly jej za podstatné, anebo s ním ani jedna ze stran nepočítala, protože jej nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat.[6]

Vhodným příkladem by bylo opomenutí soudu poučit účastníky řízení o doplnění rozhodných či neúplných skutečností podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ[7], anebo opomenutí poučit účastníky o zásadně odlišné právní kvalifikaci dle § 118a odst. 2 téhož zákona. Při následném vydání překvapivého rozhodnutí by soud zasáhl do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny[8]).[9] Přitom k zachování zákazu překvapivého rozhodnutí postačí, aby soud účastníky předem upozornil a poskytl jim prostor k vyjádření.

Předvídatelným tedy může být pouze takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup v řízení. Účastník nemůže být zaskočen jiným právním posouzením soudu, aniž by měl možnost uvést významné skutečnosti a navrhnout k prokázání těchto skutečností důkazy. Úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, musí být v odůvodnění rozhodnutí řádně a transparentně odůvodněné. Je proto nutné, aby soudy reagovaly na argumenty a námitky stěžovatelů a aby vysvětlily, proč je nepřijaly. Pakliže soud účastníky se svým odlišným názorem seznámí a dá jim možnost se vyjádřit, účastník na věc nahlíží jinak a může tomu přizpůsobit své námitky. V takovém případě je předvídatelnost zachována.

Závěrem

Zákonodárce nemůže pamatovat na všechny netypické situace, které život přináší – tuto mezeru vyplňuje právě soudcovské právo. Uplatněním soudcovského dotváření práva dochází ke kolizi s právní jistotou a předvídatelností soudního rozhodování, a proto je třeba ke změně rozhodovací soudní praxe přistupovat opatrně a při posouzení jednotlivých případů dohlédnout na to, aby nebyl princip předvídatelnosti narušen a aby vlivem tohoto porušení nebyl popřen požadavek na spravedlivý proces. Protože stav, při kterém by docházelo k častým změnám judikatury, je v právním státě nepřípustný, musí soud při rozhodování zároveň důkladně zvážit možné dopady změny právního názoru soudů.

K naplnění požadavku předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání je třeba, aby soud bral ohled na předchozí rozhodnutí v obdobných věcech, případně pečlivě vyložil důvody svého odlišného právního posouzení. Situaci neusnadňuje ani to, že soud je při svém posouzení často nucen vycházet z dobové judikatury přijaté v době, kdy byla otázka mající stejný či obdobný skutkový základ, dříve soudy řešena. Značná část judikatury, která vznikla například za účinnosti předchozího občanského zákoníku, je však už nyní nepoužitelná a bude tak ještě chvíli trvat, než bude možné soudní rozhodnutí v civilněprávních věcech doopravdy předvídat.

 


[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

[2] Ústavní soud, II. ÚS 1966/18-2, 17. 5. 2019

[3] Ústavní soud, Pl. ÚS-st- 39/14, 25. 11.2014

[4] Ústavní soud, IV. ÚS 301/05, 13. 11. 2007

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011

[6] Zdeněk Pulkrábek, Zákaz překvapivého rozhodnutí: Buď – anebo, Právní rozhledy 11/2019, s. 381

[7] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

[8] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky

[9] Ústavní soud, IV. ÚS 3035/15, 12. 4. 2016