Zpět

Omnibus směrnice, reakce na digitalizaci spotřebitelských vztahů – část 1.

27. května 2021

Evropská unie na konci roku 2019 přijala tzv. Omnibus směrnici[1] (dále jen „Směrnice“), která je částí širšího balíčku reforem evropského spotřebitelského práva přezdívaného New Deal for Consumers. V důsledku stále více globalizovaného spotřebitelského trhu, a především častějšího využívání e-commerce (podnikání na internetu), se Směrnice snaží cílit na modernizaci evropského spotřebitelského práva a dále na zefektivnění a harmonizaci jeho vymáhání ve všech členských státech EU (dále jen „Členské státy“).

V této první části článku se zaměříme na Směrnicí zavedené změny v oblastech, které se spotřebitele dotýkají nejčastěji, a to například na povinnost důkladnější a jasnější identifikace prodávajícího, obecně zvýšenou informační povinnost podnikatele, na změny týkající se omezení tvorby fiktivních slev a dalších manipulací se zákazníkem, o nichž často ani neví, ale také třeba na informace zaměřené na v České republice často diskutovanou dvojí kvalitu produktů. V druhé části článku se pak můžete těšit na shrnutí instrumentů, od kterých si EU slibuje zvýšení efektivity vymáhání starých i nových pravidel ochrany spotřebitele a také na institut, který stanoví nové omezení také vybranému okruhu spotřebitelů a obchodníků.

Transparentnost internetových obchodů

Při nakupování na internetu nemusí být pro spotřebitele vůbec snadné identifikovat, s jakou osobou či jakým subjektem uzavřel kupní smlouvu. To pak může způsobovat obtíže při určování, zda se uplatní pro takový vztah pravidla ochrany spotřebitele či nikoliv, a spotřebitel bez těchto informací nemůže dostatečně zhodnotit všechna rizika spojená s uzavíráním smluv na dálku. Typicky se bude jednat o určení, zda se na spotřebitelovu koupi uplatní možnost odstoupení od smlouvy do 14 dnů nebo pravidla pro reklamaci při koupi od podnikatele. Proto musí být s přijetím této Směrnice spotřebitel vždy informován, zda nakupuje od „profesionálního obchodníka“ (a uplatní se na tento vztah spotřebitelské právo) nebo jiné soukromé osoby (v tomto případě se spotřebitelské právoneuplatní).

Ke změně dojde i v oblasti řazení nabídek produktů na internetu. Všichni asi známe různé agregátní webové platformy, které seskupují nabídky služeb a produktů třetích osob. Takové služby jsou pak samozřejmě velmi oblíbené pro jejich ucelenost, široký výběr a porovnávání cen. Málokdo si však uvědomuje, že i na těchto platformách se uplatňují různé algoritmy, dle nichž jsou nabízené produkty řazeny. Tyto algoritmy mohou být nastavovány dle oblíbenosti produktů, ale také např. dle částky, kterou za jejich umístění obchodník zaplatí. Toto by však mělo být spotřebiteli známo, měl by být informován, na základě jakých skutečností je jeho rozhodování ovlivňováno. Dle nových pravidel proto budou tyto platformy povinny spotřebitele informovat, dle jakého hlavního kritéria jsou nabídky na jejich stránkách řazeny. Dále je nemine ani povinnost jasně deklarovat, pokud jsou výsledky vyhledávání založeny na přijatých platbách od uvedených obchodníků, a jedná se tak v podstatě o inzerovanou reklamu.

V neposlední řadě jsou zvýšeny požadavky na transparentnost uživatelských recenzí produktů a služeb. Příkladem může být situace, kdy si v jiném Členském státě budete hledat ubytování na dovolenou. Bez jakékoliv předchozí znalosti tamějšího prostředí jste odkázáni na internetové recenze, které budou hlavním kritériem pro samotný výběr. Pokud ale bude dobré hodnocení, na jehož základě jste se rozhodli, výsledkem falešných recenzí zaměstnanců ubytovacího zařízení, tak se bezpochyby nejedná o žádoucí stav. Směrnice tak výslovně zakazuje obchodníkům, aby přidávali sami nebo prostřednictvím třetí osoby falešné recenze a manipulovali tak s výsledným hodnocením produktu či služby. Navíc bude jejich aktivní povinností zajistit, aby zobrazované recenze pocházeli přímo od skutečných spotřebitelů (pokud chtějí uživatelské recenze i nadále používat). Toho mohou dosáhnout například tím, že pouze spotřebiteli, který něco zakoupil, bude umožněno recenze přidávat.

Konec manipulace se spotřebiteli

Zejména v internetovém prostředí, ale také mimo něj, může obchodník různými způsoby skrytě manipulovat se spotřebitelem. Zaměříme se, obdobně jako Směrnice, na tři z nich: personalizaci cen, manipulaci s deklarovanou výší slevy a na dvojí kvalitu produktů.

Na základě našich předchozích internetových nákupů nebo webových stránek, které jsme jako spotřebitelé navštívili, může pomocí algoritmu obchodník poznat, jaké produkty nás konkrétně zajímají. Z těchto informací pak lze vycházet při stanovení personalizovaných cen, tj. rozdílných cen pro různé osoby podle jejich konkrétního spotřebitelského chování. To znamená, že pokud by si obchodník všiml, že u něj konkrétní spotřebitel zakupuje pokaždé ten samý druh kosmetiky, nic mu nebrání, aby na to reagoval zvýšením ceny. Takový postup je i nadále povolený, nicméně je zavedena nová povinnost obchodníků o tom, že tak činí, spotřebitele vždy informovat.

V současné době je obvyklou praxí, že obchodník zvedne cenu zboží těsně před tím, než u téhož zboží ohlásí slevu. Nově Směrnice stanoví, že základem ceny, z nějž je počítána sleva, musí být nejnižší hodnota, kterou obchodník uplatňoval za posledních 30 dnů. Tím by mělo být zamezeno umělému zvyšování cen těsně před ohlášením slevy, čímž byl ve spotřebiteli vyvoláván pocit, že se mu podařila výhodná koupě. Jedinou výjimkou může být zboží, které podléhá rychlé zkáze nebo má krátkou dobu spotřeby.

Dvojí kvalitou produktů, a především potravin, se rozumí nabízení produktů napříč Členskými státy identickým způsobem (např. nabízením produktu pod stejnou značkou nebo ve stejném obalu), a tváří se tak, že jsou identické i svým obsahem, nicméně přesto se podstatně liší svým složením a charakteristikou. Obzvláště na území novějších Členských států je tento fenomén často diskutovaným tématem, a i na základě jejich iniciativy se tento problém Směrnice snaží řešit. Často se jedná například o známé slazené sycené nápoje, jejichž složení je napříč Evropou diametrálně odlišné, ale spotřebitel prostě reaguje pouze na evropský či světový věhlas dané značky. Tato obchodní praktika přesto nebude ani nově striktně zakázanou, ale její využití bude muset být vždy odůvodněno oprávněnými a objektivními faktory, mezi které může patřit třeba využívání lokálních a sezónních ingrediencí nebo odlišné národní požadavky na složení.

V dnešní části článku jsme se zaměřili zejména na instrumenty Směrnice, které mají za cíl zvýšit ochranu spotřebitele, a to zejména při nákupu prostřednictvím internetu. Druhá část článku se bude věnovat sankcím a robotickým nákupům vstupenek.

 


[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2161 ze dne 27. listopadu 2019, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, 2005/29/ES a 2011/83/EU, pokud jde o lepší vymáhání a modernizaci právních předpisů Unie na ochranu spotřebitele. Tato Směrnice tedy novelizuje celkem 4 různé směrnice upravující ochranu spotřebitele.