Zpět

Rozhodovací praxe: Jak je to s vlivem změny DPH na již uzavřenou smlouvu?

3. února 2021

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020, sp. zn. 23 Cdo 1176/2020.

„Nesjednaly-li strany smlouvy, zda smluvená částka zahrnuje DPH či nikoliv, je nutno ujednání stran vyložit jako ujednání o částce konečné, a tedy strana povinná odvést DPH nemá právo nárokovat na druhé straně smlouvy nad rámec sjednané konečné ceny částku odpovídající DPH.

Změna právní úpravy výše DPH v průběhu účinnosti smlouvy nemá sama o sobě vliv na obsah závazku z této smlouvy, nesjednaly-li strany smlouvy jinak.[1]“

V uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval, zjednodušeně, smluvním ujednáním, podle něhož se stát zavázal odstranit ekologické závady na majetku, jejž soukromá společnost nabyla v rámci privatizace, resp. zavázal se této společnosti proplatit účelně vynaložené náklady na splnění tohoto svého závazku, a to do určité přesně stanovené výše, tzv. garance. Nebylo už ve smlouvě nicméně uvedeno, zda částka (výše garance) zahrnuje, či nezahrnuje daň z přidané hodnoty. Soudní spor se poté vedl o náhradu dalších nákladů, které již stát společnosti odmítl proplatit z důvodu vyčerpání garance. Společnost se totiž domnívala, že by se jednak některé náklady do garance započítávat neměly a dále, že došlo k faktickému snížení garance vlivem růstu sazby DPH, s čímž nesouhlasila.

Nejvyšší soud k dovolání uvedl, že pokud není sjednáno, že smluvená částka nezahrnuje DPH, nelze s DPH ve vztahu k takové smluvené částce kalkulovat, a současně pokud se strany smluvně nezavázaly k úpravě částky plnění v případě daňové změny, nelze později ani upravit celkovou smluvní částku s ohledem na změnu DPH během účinnosti smlouvy (nelze např. připočítávat rozdíl mezi starou a novou daňovou zátěží ke garanci).

Soud mimo jiné zdůraznil, že by měl být provedený výklad v souladu se stavem v době ujednání – skutečný obsah ujednání – proto garanci určil jako částku konečnou, jako částku maximální, kterou je stát ochoten a byl ochoten vynaložit.

Ačkoliv se rozsudek Nejvyššího soudu opíral o ustanovení již neplatného obchodního zákoníku[2] a občanského zákoníku[3], uvedené závěry jsou pro soudní praxi aplikovatelné i dnes. Mezi takové tři hlavní východiska bychom proto závěrem zařadili (a) pokud se ve smlouvě neuvede, jak to je s DPH, aplikuje se zásada jeho započtení (konzumace ve smluvené částce), (b) pozdější výklad smlouvy by měl být proveden s ohledem na stav v době jejího uzavření a (c) pokud se strany nedohodnou jinak, změna výše daně během účinnosti smlouvy má vliv pouze na fiskální, nikoli samotný závazkový vztah, neupravuje se tedy „automaticky“ bez ujednání stran celková smluvní částka plnění.

 


[1] Právní věta redakčně upravena.

[2] Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (zrušený k 1. lednu 2014).

[3] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (zrušený k 1. lednu 2014).