Zpět

Fotografování osob a věcí na veřejnosti

11. prosince 2020

Fotíte profesionálně zrcadlovkou, digitálním foťákem na dovolené, nebo jen čas od času mobilem? Bez ohledu na druh preferovaného zařízení dáváte vzniknout právně relevantním situacím. Cílem dnešního článku proto není nic jiného, než se ve stručnosti blíže zaměřit na legislativní limity fotografování osob a věcí na veřejnosti a na veřejném prostranství.

Focení osob se svolením a bez

Nejjednodušší způsobem, jak někoho vyfotit a zároveň se vyhnout jakýmkoli nepříznivým právním důsledkům, je tak činit se souhlasem focené osoby. Formu souhlasu zákon nestanoví, a stačí proto i souhlas poskytnutý tzv. mlčky, tj. bez výslovného svolení. Svolení bude platně uděleno mlčky například za situace, kdy se focená osoba nevyhýbá zachycení, byť o něm dobře ví, a nadto se ještě usměje do objektivu. Svolení s pořízením fotografie je následně možné i odvolat, ovšem odvoláním svolení bez rozumného důvodu může odvolávající osobě vzniknout povinnost nahradit fotografovi škodu, která mu odvoláním vznikla.

Souhlasí-li tak právně relevantním způsobem osoba se svým zvěčněním na fotografii, můžeme bez dalších podmínek fotku pořídit. V opačném případě musíme hledat jiný zákonný důvod – ten ale stěží budeme hledat u běžného rekreačního fotografování, neboť pořízením fotografie bez svolení dotyčné osoby nebo jiného zákonem předpokládaného a dovoleného důvodu se dopustíme neoprávněného zásahu do osobnostních práv focené osoby.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále jen „Občanský zákoník“), pamatuje ale i na situace, kdy by nebylo účelné, aby zákon svolení focené osoby při pořízení fotografie vyžadoval. Svolení k fotografování osoby tak není potřeba u fotografií pro úřední, vědecké, zpravodajské, nebo umělecké účely.A protože licenci pro fotografování k výše uvedeným účelům uděluje přímo zákon bez toho, aby bylo nutné uzavírat další licenční smlouvy, jedná se o tzv. zákonné licence.

Zákonné licence představují výjimky ze zaručené ochrany osobnosti, a je tak nutné dbát na to, aby zásah do osobnostních práv zachycené osoby byl s odkazem na ustanovení § 89 Občanského zákoníku přiměřený.Přiměřenost se pak posuzuje s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a to jak na místo, čas a rozsah pořízení fotografie, tak na způsob jejího užití. Za přiměřenou lze s jistotou považovat fotografii nově rekonstruovaného náměstí pro místní zpravodaj, na které jsou vidět postavy přihlížejících a kolemjdoucích lidí. Pro pořízení takové fotografie by nebyl souhlas osob na fotce ze zákona vyžadován, neboť se jedná právě o zákonnou licenci pro zpravodajské účely. Něco jiného by ale bylo, kdybychom na již zmíněném náměstí cíleně vyfotili osobu v nepříliš lichotivém rozpoložení, jak se opírá o pouliční lampu – takovou fotografii za přiměřený zásah do osobnostních práv považovat rozhodně nelze.

Bez předchozího svolení je dle Občanského zákoníku dále možné pořizovat fotografie veřejného projevu, anebo „k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob[1]. Z dikce citovaného ustanovení je patrné, že tím Občanský zákoník pamatuje především na situace, kdy jsou fotografie použity jako důkazy v soudním či jiném řízení – a ani v tomto případě není ze zákona vyžadován souhlas dotčené osoby.

Pro úplnost uvádíme, že fotografie, na základě kterých lze identifikovat osobu, jsou osobním údajem ve smyslu článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2016/679, jež je známé spíše pod názvem GDPR. Pokud však budete používat fotografie k osobním účelům a nebudete fotografie systematicky zpracovávat, povinnosti stanovené GDPR se na Vás s největší pravděpodobností vztahovat nebudou.

Focení objektů na náměstí, na ulici, v parku

Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Autorský zákon“), stanoví, že na veřejném prostranství je možné zaznamenat dílo fotografií nebo filmem bez toho, abychom zároveň zasahovali do práva autorského.

V praxi toto ustanovení využijeme pokaždé, když se na veřejném prostranství rozhodneme fotografovat věci trvale umístěné na veřejném prostranství. Typicky by se mohlo jednat o plastiky, sochy či jiná umělecká díla, jež jsou na ulici či jiném veřejném prostranství umístěna trvale. Tím, že Autorský zákon výslovně hovoří o trvalém umístění, můžeme aplikaci výše zmíněného ustanovení logicky vyloučit v případě fotografování uměleckých či architektonických děl, která jsou na veřejném prostranství umístěna pouze dočasně (např. poslední dobou stále populárnější sochy z písku).

Důležité je také vymezení veřejného prostranství. Autorský zákon uvádí pouze krátký, demonstrativní výčet míst, která jsou považována za veřejné prostranství. Konkrétně se jedná o náměstí, ulici, park, veřejné cesty a jiné veřejné prostranství.

Zcela logicky se nyní ptáte, co je to ono „jiné veřejné prostranství“. Myslím, že Vás nepřekvapíme informací, že k přesnému objasnění tohoto pojmu nevede přímá cesta, ale spíše horská silnice plná serpentin.

K bližšímu pochopení toho, co vše se považuje za veřejné prostranství, je totiž nutné nahlédnout do zákona o obcích, anebo ještě lépe do soudních rozhodnutí. Ano, chápeme, na to si čas před Vaší další fotkou pravděpodobně neuděláte.

Zákon o obcích rozšiřuje výčet uvedený v Autorském zákoně o tržiště, chodníky a „další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“. Soudy pak uvedenou definici blíže specifikují tím, že jiné prostory musí mít obdobný charakter jako prostory uvedené v definici zákona o obcích, tj. náměstí, tržiště, místní komunikace, parky a veřejná zeleň[2]. Což ale dle ustálené judikatury nesplňují prostory, jejichž užívání je časově nebo jinak omezeno (typicky prostory dostupné pouze v rámci návštěvních či úředních hodin, jako jsou úřady, knihovny apod.). V těchto budovách bude navíc pořizování fotografií s největší pravděpodobností omezeno vnitřním předpisem, tedy návštěvním či jiným řádem. Nejjednodušší pomůckou by mohlo být i to, že prostranství je z logiky věci prostor pod širým nebem.[3] Veřejným prostranstvím pak bude místo pod širým nebem, které není vlastníkem oplocené a k jehož vstupu není zapotřebí platit vstupné.[4]

Že se v tom všem ztrácíte? Nedivíme se.

Každopádně s trochou nadsázky vám můžeme závěrem poskytnout dobrou radu zadarmo, a sice  příště, až budete fotit umělecké, architektonické či jiné dílo, se raději ujistěte, že jste neplatili vstupné, nikde nevidíte plot a nad vámi není střecha.

 


[1] Ustanovení § 88 Občanského zákoníku.

[2] Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn.: Pl. ÚS 21/02, ze dne 22. 3. 2005

[3] HUNEŠ, Karel, RANDUSOVÁ, Eva, MÁCHA, Aleš. Veřejné prostranství a jeho platný vznik. Právní rozhledy. 2017, č. 10, s. 366-371

[4] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp.zn.: 9 Afs 86/2008-89, ze dne 16. 7. 2009